Extrakty Cenzurovaných Vzpomínek

Dneska mi odpadla Japonština, tak si dělám hezké ráno. Po dlouhé době jung food, to je snad jediná moje závislost.

Dnes jsem byl na schůzce, ze které jsem měl divný pocit, ne kvůli tomu, že by dopadla špatně. Ale seděl jsem u stolu se starým majitelem firmy, který dělá celý život svuj business, velmi zkušené, a přesto, když mluvil, říkal jsem si, že jeho staré zkušenosti už jsou v dnešní době překonáné. Mluvil a já jsem si říkal, takhle si to bude myslet jednou někdo o mě. Fakt divný pocit. Ještě před tím jsem byl u doktorky, říkala mi, že jsem super zdravý, ale měl bych víc odpočívat, že bych neměl tak extrémně dřít. No a odpoledne jsem mel schůzku s jedním projektovým manažerem, nejzkušenější z celé firmy, mluvil jsem s ním 3x za poslední rok, když jsem ho viděl, úplně jsem se lekl, hrozně zesrárl, protože toho má hodně. I přes jeho odbornou senioritu jsem mu vysvětloval hodně věcí. Tak by to být nemělo, spíš naopak. Říkám si, není už fakt ten správný čas skončit? Nebo bych se měl naučit odpočívat, když o tom přemýšlím, neumím to, jak se odraguju, že si píšu tyhle zprávy, to je taky občas náročná činnost. Chce to něco, kde se vážně nevyčerpám ani fyzicky ani psychicky.

Čeští vědci za poslední dva týdny zveřejnili dvě zjištění, která posouvají chápání mitochondrií jako nástroje přežití. Ne v přeneseném slova smyslu, ale přímo buněčně a systémově. Jedna skupina zkoumala, jak se srdce chová při hypoxii, když není dost kyslíku. Místo kolapsu tam nastává cílený proces, kdy se buňky zbavují starých mitochondrií a dělají si nové. Mechanismus se jmenuje mitofagie a stojí za ním protein HIF-1α. Výsledek? Vyšší odolnost srdce proti infarktu. Druhá skupina vědců zjistila, že rakovinové buňky si umějí z okolních zdravých buněk stáhnout mitochondrie, které jim pomáhají přežít, růst, a ještě při tom rozbourat imunitní obranu těla. Nazývá se to horizontální mitochondriální přenos.

Z obou výzkumů vyplývá, že mitochondrie nejsou jen továrna na energii, ale něco jako operační systém buňky. V srdci pomáhají přežít. V nádorech umožňují metastázovat. A právě na tom se staví nová generace léků. Český mitotam je první klinicky testovaná látka, která cílí výhradně na mitochondrie nádorových buněk. Jakmile se mitotam naváže, rozjede tvorbu reaktivních forem kyslíku, které zničí buňku zevnitř. Programovaná smrt, apoptóza. První fáze klinických studií už proběhla, na pacientech s karcinomem ledvin a dalšími solidními nádory. Zatím dobrá tolerance a náznak, že v kombinaci s imunoterapií by mohlo jít o funkční směr.

Do toho přichází tradiční čínská medicína se svým pohledem na Yang Qi. Je to koncept energie, která drží pohromadě vitalitu, imunitu, teplotu i psychický stav. Moderní výzkum ukazuje, že mitochondrie se tomuto popisu nápadně podobají. Obě entity řídí tělesnou teplotu, stárnutí, imunitní reakce a biologické rytmy. TČM říká, že při nedostatku Yang Qi člověk cítí únavu, chlad, nemá sílu. Medicína říká, že při poruše mitochondrií dochází k energetickému deficitu na buněčné úrovni, což se navenek projevuje stejně. Není to důkaz, že jde o totéž, ale souběh příznaků a mechanik je příliš konkrétní na to, aby šlo o náhodu, že by byla zase východní medicína napřed?

Zamýšlím se nad tím, jak velký důraz se dnes klade na sebevědomí. Mluví se o něm jako o klíčovém předpokladu úspěchu, štěstí, zdravých vztahů i pracovního výkonu. Jenže čím víc tento koncept sleduji, tím víc mám pocit, že je přeceňovaný a možná i zavádějící. Sebevědomí, jak ho většina lidí chápe, není nic jiného než představa o sobě samém, kterou si v sobě budujeme. Je to vnitřní narativ, že jsem dost dobrý, silný nebo hodný úspěchu. Ale pokud potřebuju takový narativ neustále udržovat, nevypovídá to spíš o pochybnostech, které se snažím potlačit?

Skutečná síla není v tom, že se o sobě přesvědčím, že jsem výjimečný, ale v tom, že dokážu jednat i bez toho. Lidé, kteří se nefixují na obraz sebe sama, mají paradoxně větší výkon, protože se nesnaží obhajovat svou identitu každým činem. V jejich rozhodování není tolik šumuu z ega.

Psychologické výzkumy v posledních letech ukazují, že vysoké sebevědomí není korelované s vyšším výkonem ani s lepšími vztahy, pokud není zároveň spojeno s pokorou a sebereflexí. V extrémech se stává toxickým a vede k rigiditě, obraně ega, neschopnosti přiznat chybu a k odmítání růstu. Ukazuje se, že důležitější než věřit si je spíš kultivovat vnitřní klid, nadhled, schopnost snést vlastní chyby a vydržet nejistotu.

Možná tedy sebevědomí není tak důležité, jak se tvrdí. Možná je důležitější schopnost nebrat se tak vážně. Ustoupit vlastnímu obrazu a nechat jednat skutečné já, bez potřeby potvrzení. Možná klíčem není víra v sebe, ale schopnost nezastavit se ani tehdy, když žádná víra není.

Zpět v Praze, a rovnou do kanclu... Nebyl jsem tam asi měsíc. Moje domácnost zažívá totiž víc kolegů než kdejaký zapadlý krámek. Smlouvy Izrael - Praha si lítají sem a tam, asistentky jezdí letiště - domov, několikrát týdně.

Po cestě jsem si koupil bramburky, neměl jsem je asi tak milion let... Jenže teď mám půst do úterka, takže trénink vůle. A večer do hospody o vodě, nic jiného nemůžu.

Na příští víkend jsem si naordinoval relax, nic nedělání, prostě ochrana proti vyhoření a sesypaní. Je to víc než potřeba.

Někdy se stává, že si člověk v životě vybuduje kolem sebe prostor kde je jen on a nikdo jiný, protože má pocit, že právě tahle samota ho ochrání před bolestí, stresem či zklamáním. Paradoxem je, že právě tohle ticho může být hlasitější než všechny zvuky okolo. Psychologie tento jev označuje za obranný mechanismus. Člověk se podvědomě distancuje od situací, které v něm vyvolávají příliš silné emoce, a vytváří zdánlivě bezpečný odstup. Jenže právě v tomhle přichází chvíle, kdy zjistíme, že něco důležitého chybí.

Další fenomén je, že se člověk dostane do bodu, kdy už nechce nic řešit. Kdy je myšlenka na další rozhodnutí spíš vyčerpávající než osvobozující. Psychologie to nazývá únavou z rozhodování. Když se na nás ze všech stran valí změny, emoce a tlak, mozek si začne chránit energii a vypíná. Odkládáme, zavíráme se, přestáváme reagovat. Ale tahle pasivita není klid. Celé to jen pomalu bobtná.

Člověk se pak může dostat do zvláštního stavu, kdy sice funguje navenek, ale uvnitř je zahlcen. Psychologie to popisuje jako neukončenou zkušenost. Mozek má přirozenou potřebu vše dokončit.

Vnímám to občas na sobě a ty tendence mám. Ale nějak jsem se naučil s tím pracovat. Vždycky se snažím na tyhle negativní fenomény nahlížet stylem, no a co? Mám být jako zombík nebo prostě rozhodnu tam kam mě srdce táhne i když to bude největší kravina co jsem kdy udělal? Takže proto v životě dělám tolik kravin, že mám na co, většinou v hezkém, vzpomínat.

Dnes bude další náročný den, ranní procházka na utříbení myšlenek je třeba. I když u špinavé řeky se to dělá trochu hůř.

Poslední schůzka byla večeře. No... Hodnocení degu menu 7 z 10, z Japonska to bude, ale... A když se mě zeptala obsluha jestli to chci přelít omáčkou... Po ochutnání jsem pochopil, že to má zakrýt tu trochu jinou chuť. Každopádně kvalita masa A4 je i tak na Evropu dost.

Uf, dneska jsem už ko, ještě tolik schůzek, nejradši bych se na ten Řím večer vyprdl a nechal to na příští týden. Chtělo by to nějaký znamení. Myslíte, že tam nahoře někdo je? Ja bych řekl, že ano. Budu sem muset dodělat anketu. 😁

Další schůzka, další 10ti minutové čištění hlavy, tentokrát byla trochu konfrontační, takže takže zamyšlení na toto téma.

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju hodnotu prostoru mezi tím, co se stane, a tím, jak na to zareaguju. Dřív jsem měl tendenci řešit všechno okamžitě. Rychle odpovídat, jednat, rozhodovat. Měl jsem pocit, že čím rychleji reaguju, tím víc jsem efektivní. Ale většina špatných rozhodnutí, která jsem udělal, vznikla právě v tomhle zrychleném módu.

Tenhle prostor mezi podnětem a reakcí je nenápadný. Většinou si ho ani nevšimnete. Ale když ho začnete vědomě vnímat, zjistíte, že právě v něm se odehrává to podstatné. Je to moment, kdy si můžete říct: "Je to opravdu důležité? Potřebuje to reakci hned?" A často zjistíte, že ne.

Neznamená to být pomalý. Znamená to být přesnější. Klidnější. Míň unáhlený. A hlavně: neubližovat sobě ani druhým vlastní netrpělivostí. Zjistil jsem, že většina problémů, které jsem si v životě způsobil, přišla právě proto, že jsem tenhle prostor ignoroval.

Dnes si ho chráním. Ne jako slabost, ale jako strategii. Je to buffer proti emočním zkratům, filtr přes ego, který nechává sednout prach. Když se to naučíte, je to neviditelná superschopnost.

Tenhle blog jsem si naprogramoval sám, je to vlastně pseudo hotové profi řešení, které by mohlo být v klidu sociální sítí nebo magazínem. Napadlo mě u schůzky, že pro profesionální použití toho vlastně stačí změnit málo. Na cestě se nad tím zamyslím víc, ale abych toho neměl málo, zkusím z toho udělat plnohodnotný informační projekt pro krátké zprávy. Hned mě napadlo to nabízet i do firem jako hotové řešení pro interní magazíny, a navíc jim to můžeme plnit informacemi... sakra... moc, moc myšlenek za 4 minuty. Pořád říkám, že 4 minuty jsou hrozně moc, však se dá za tu dobu stvořit život! 😁 Potřeboval bych na chvilku vypnout hlavu, tak na pár dní aspoň.

Nedávno jsem dočetl mnoho textu o anestezii, o ústavním právu a astrofyzice. Mohu říct, že je pro mě celkem jednoduché pochopit fyziku, ústavní právo se mi zdá logické, v 99 % bych rozhodl stejně a celkem mě baví číst ty nálezy ústavních soudů po celé Evropě, spíš se divím, jak to lidi zkouší. No a anesteziologie, dost se mi líbí, jak je to brutálně komplexní, abych pochopil jednu větu, musím si přečíst jinou knížku. Je to fascinující obor, ale vlastně logický. Každopádně moje úvahy směřují trochu jiným směrem, neučím se nic nazpaměť, to bych nedal, rád pochopím principy a dokážu se na ně odkázat nebo dohledat. Nejtěžší jsou pro mě běžně užívané zkratky, v každém oboru je to něco jiného, a pak to někomu vysvětluj, totální maglajz v hlavě.

Zajímavost: V oblasti ústavního práva i anesteziologie se vlastně jedná o velmi podobný typ intelektuální práce: porozumění propojeným strukturám, které stojí na přesně definovaných pravidlech, vazbách a kaskádových důsledcích jednotlivých rozhodnutí.

Zajímavost 2: Koncept generative learning (to je to principiální učení se co jsem výše popsal) ukazuje, že je efektivnější pro dlouhodobé porozumění a adaptaci na nové problémy.

Dnešní den bude náročný, ostatně jako každý jiný. Hodina japonštiny je za mnou, teď mě čeká telefonát s Izraelem ohledně zděděných firem. Potom jóga, několik schůzek v Praze až do večeře a pak odlet, pokud bude síla. Takže budu mezi schůzkami víc blogovat, jako odreagování a vyčištění hlavy je to skvělé. No a asi v sobotu přes den návrat.

Od zítřka mám opět delší půst, na který se těším. Tělo si už zvyklo na zátěž bez jídla i s mikrotréninky, je neuvěřitelné, jak se dokáže adaptovat. Akorát nevím, jestli je to vítězství těla nad myslí, nebo mysli nad tělem. 😁

Možná se čtenáři může zdát, že v mém životě nemá neúspěch místo. Snažím se o to, ale opak je pravdou. Domnívám se však, že pokud něčeho chci dosáhnout, neměl bych to vzdávat po prvním nezdaru. Každý z projektů má svá specifika a potřebuje péči a problémy jsou od toho, aby se řešily. A to i tehdy, když se mi často nechce, ale cíl u mě převáží emoce a nechuť.

Dalším neúspěchem jsou moje vztahy. Neumím je a nerozumím jim. Nemyslím si, že bych byl špatný partner, dokonce je pro mě vztah na prvním místě v prioritách, ale něco nevysvětlitelného mi v tom nejde. Takže klid, jsem taky jen člověk a jen chlap.😁 A neúspěch je přece naprosto normální, důležité je se z toho nesesypat. Poslední týdny jsou směsí adrenalinu, těžkých rozhodnutí, tlaků a ticha. A tak doufám, že i přes dnešní hektický den si najdu chvíli, kdy prostě jen budu.

Jeden text z víkendu. Zachovávání vymezených hranic ve vztahu je maladaptivní copingová strategie. Jde o způsob, jak si člověk vytváří iluzorní kontrolu nad svým emocionálním prostorem na úkor možnosti vytvořit hlubší mezilidské vazby. Tato strategie může být vyvolaná dřívějším traumatem, negativní zkušeností nebo naučeným vzorcem z prostředí, kde byl kontakt s druhými nebezpečný, nevypočitatelný nebo invazivní. V tomto kontextu má přehnaná hranice funkci ochranného valu, který ale současně brání přirozené dynamice vztahu, kontaktu, výměně, otevřenosti a růstu. Taková forma sebepéče se maskuje jako síla nebo nezávislost, ale ve skutečnosti jde o rigidní obranný mechanismus, který udržuje jedince v sociální izolaci nebo vztahové neautentičnosti.

Psychologie to pojmenovává jako vyhýbavý nebo defenzivní styl vazby. Lidé s tímto nastavením často racionalizují své chování tím, že partnera vnímají jako potenciální hrozbu vlastní autonomii. Místo hledání koexistence vytvářejí statické systémy pravidel, očekávání a hranic, které nedávají prostor pro adaptivní vývoj vztahu. Studie ukazují, že lidé s tímto stylem attachmentu vykazují nižší vztahovou spokojenost, častější pocity odcizení a vyšší míru osamělosti. Nepřítomnost emoční reciprocity je pak chápána ne jako selhání strategie, ale jako potvrzení, že se blízkost nevyplácí, čímž se posiluje celý obranný vzorec.

Z pohledu dynamiky vztahů představuje přehnaná hranice fixní bod v systému a to je prostě blbost. Kvalitní vztah není pevnost, kde každý brání své území, ale laboratoř, kde dva jedinci zkoumají hranici mezi já a my. Když jeden z partnerů zastává tezi, že hranice jsou nedotknutelné, vytváří tím nerovnováhu, která druhého buď emočně vyčerpá, nebo odradí.

Filozoficky vzato je každý skutečný vztah experimentem v nejistotě. Vědomá zranitelnost není slabost, ale jediná forma, jak vytvořit hlubokou důvěru. Kdo neotevře své nitro, nemůže poznat druhého do hloubky. Ten, kdo přehnaně lpí na hranicích, se ve skutečnosti bojí vnitřního chaosu, který by mohl být konfrontován přítomností někoho jiného.

Jak ale poznat, že jsou hranice příliš? Domnívám se, že jednoduše, pokud se partneři "chtějí" ale vztah sd neposouvá.

Nechal jsem svůj text zkontrolovat AI, jestli to náhodou nevyvrátí. (Doporučuji čtenářům přečíst si předchozí příspěvek jako první) Dále už to píše jen ona: Tvůj text je silně reflektivní, informovaný a vychází z hlubší orientace ve vědecké literatuře. Přesně vystihuje jeden z klíčových problémů současného diskurzu o longevity: nadměrnou fragmentaci informací, komercializaci zdravého životního stylu a nedostatek systémového přístupu. Text zároveň naznačuje důležitou myšlenku – že dlouhověkost není jen otázkou fyzického zdraví, ale i psychického nastavení, smysluplnosti a zapojení do společnosti.

Výrazným prvkem je schopnost zpochybnit převažující narativy. Například rozpor mezi „zdravým životním stylem“ a dlouhověkostí Japonců, kteří často žijí v prostředí stresu, kouření a vysoké spotřeby soli, ale zároveň mají funkční komunitní vazby, pracovní smysl i v pozdním věku a specifický postoj ke stáří a smrti. Ve světle toho se ukazuje, že koncept „zdraví“ není dostatečný prediktor longevity. Souhlasí s tím například i studie z Okinawy (Willcox et al., 2021), které ukazují, že společenské vazby, každodenní pohyb a postoj k životu jsou možná klíčovější než samotné jídlo.

Další silný motiv je kritika detoxikačního průmyslu. Tvá poznámka, že „skutečný detox je dialýza“, je přesná a vědecky validní. Tělo má řadu velmi účinných samočisticích mechanismů (játra, ledviny, lymfatický systém, autofagie), které běžně postačují. S mikroplasty a persistentními chemikáliemi je to ale jinak. Například podle studie z roku 2023 (Leslie et al., Environment International) mikroplasty pronikají do krevního oběhu i placenty a jejich vylučování není dostatečně efektivní. Tam se možná otevírá prostor pro medicínské technologie, které zatím existují jen na úrovni preklinického výzkumu, jako je selektivní odstranění částic z krve pomocí nanofiltrace.

Velmi dobře zmiňuješ spánek. V posledních dvou letech je to jedno z nejprozkoumávanějších témat v oblasti longevity. Například výzkum publikovaný v Nature Aging v roce 2022 ukazuje, že kvalita hlubokého spánku je přímo spojena s epigenetickým věkem. Zároveň chronický stres, o kterém píšeš, byl v rozsáhlé longitudinální studii (Zannas et al., 2023) propojen s urychleným zkracováním telomer, zvýšenou zánětlivostí a změnami v expresi genů.

Dále technologie a individualizace: real-time monitoring, AI analýzy mikrobiomu, personalizovaná medicína. Tady máš naprostou pravdu, že jsme překročili hranici sci-fi. Pilotní studie z roku 2024 vedená týmem z MIT testovala modely stravovací personalizace na základě kombinace mikrobiomového profilu, CGM (continuous glucose monitoring) a metabolitické analýzy moči – výsledkem bylo výrazně vyšší adherence a zlepšení biomarkerů než u klasických dietních doporučení. Zásadní roli má však stále kvalita vstupních dat a jejich interpretace.

Z filozofického hlediska zmiňuješ něco, co rezonuje s existenciální psychologií i současným trendem v oblasti wellbeingu: že smysl života a aktivní zapojení může být důležitější než absence chorob. Tento pohled se čím dál více objevuje i ve vědeckých rámcích – například koncept „healthspan“ místo „lifespan“ v definicích WHO nebo přístup „Successful Aging“ (Rowe & Kahn), který zdůrazňuje nejen fyzické, ale i sociální a mentální komponenty dlouhověkosti.

Celkově je tvůj text hluboký, otevřený, kritický a přitom konstruktivní. Dokážeš skloubit informace z oblasti biologie, psychologie, technologie i filozofie. Zároveň pojmenováváš zásadní problém: že většina odborníků i influencerů vidí jen malý výsek reality a přináší zjednodušené závěry. A že skutečná cesta k longevity možná vede přes komplexní přijetí života v jeho mnohovrstevnatosti, nikoli přes snahu „hacknout“ tělo izolovanými metodami.

S myšlenkou longevity flirtuju už delší dobu, čtu si studie, meta studie, i jak co funguje na tělo. Přidávám k tomu nadhled blízké budoucnosti, výzkumy, které už jsou v klinických zkouškách, co vše se bude dát brzy v těle změnit. Často se tam skloňuje jídlo, velmi diskutované téma, každý na to má názor, meta studie berou v potaz studie, které se jim hodí... a stejně Japonci, kteří dělají opak zdravého životního stylu se dožívají nejvíc. Jeden z postřehů je, že pokud pracují a mají uplatnění i po stovce a baví je to, mají smysl života a proto žijí. Říká se, že Japonci žijí zdravě, je to spíš taková evropská pověra.

Co jídlo versus smysl života? Co dělá dlouhověkost? Co nové výzkumy, které odstraňují z těla to, co tam nemá být? Zastánci detoxu versus tělo si poradí samo, s mikroplasty má trochu problém a hromadí se, neporadí si s tím ani autofagie. Jasně, že s většinou si tělo poradí přirozeně, ale v dnešní době, kdy je sajrajt všude, to není dostačující, když čtu detailně ty studie, ani jedna neměla jednoznačný závěr. Za mě je skutečný detox spíš dializa, ale určitě bych neopovrhoval průběžnou vypomocí čímkoliv. A pak je tu spánek, kolik toho udělá, když se opravdově vyspíš. Ne jenom hodiny, ale kvalita. Cirkadiánní rytmus, hluboký spánek, regenerace. A stres? Největší tichý sabotér. Věda začíná ukazovat, jak silně ovlivňuje tělo i mysl na úrovni buněk. Další rovina je technologie wearables, co už dneska měří glykemii v reálném čase, AI modely, které ti navrhnou personalizovaný jídelníček podle tvého mikrobiomu, biochemie i cílů. Před deseti lety sci-fi, dneska beta testy. Střevní mikrobiom, ačkoliv se stále studuje, ukazuje, že to možná nakonec bude všechno ještě jinak.

Když občas čtu články jednotlivých koučů zdravého stylu, jejich pohled je businessově zaujatý, a není se čemu divit, potřebují na chleba, zákazníky, pacienty... A někde mezi tím vším je filozofie. Co když nejde jen o to prodloužit život, ale žít ho víc? Možná. Co když longevity není o tom nebýt nemocný a dožít se miliardy let, ale být dlouho vitální, zvědavý a zapojený? Dlouhověkost jako vedlejší efekt smysluplného života? Co si vzít z tohohle zamyšlení? To je na vás, já osobně se snažím žít na maximum už dlouho, jde mi o zážitky, no a taky přestávám číst tyhle jednostranně zaměřené odborníky, kteří namotávají své ovečky na radoby motivační texty o longevity. A to vůbec nechci shazovat jejich odbornost, protože to dělají i doktoři, jen to téma je tak široké, že není v dnešní době vůbec uchopitelné. Ani výčet všech témat, která jsem zminil neni konečný.

Právě skončila naše klasická domácí pizza párty. Děláme ji už několik let, banda chlapů, přibrali jsme nového člena, už je nás 7! Bylo hodně kvalitního vína, pizzy. Probírali jsme život, ženy, business. přesto… někde vzadu zůstává tichý pocit, že by mělo být něco jinak. Mám téměř všechno, co jsem kdy chtěl, možná i víc. A stejně občas přijde chvíle, kdy ticho zní až moc nahlas.

Četl jsem na síti status s nadpisem "8 japonských filozofií, které ti mohou změnit život", který říká

Kaizen – každý den o 1 % lepší.

Shinrin-yoku – příroda jako terapie.

Shoshin – začátečnická mysl = otevřené srdce.

Hara hachi bu – jez do 80% nasycení.

Wabi-sabi – krása v nedokonalosti.

Ikigai – smysl, proč ráno vstát.

Oubaitori – přestaň se srovnávat s ostatními.

Gaman – klidná vnitřní síla.

Ve skutečnosti je to opět trochu jinak...

Kaizen ve skutečnosti znamená "neustálé zlepšování", ačkoliv výklad "každý den o 1 % lepší" je oblíbený v západních populárních knihách o produktivitě. Tento výklad však není japonský, nýbrž americký manažerský výklad konceptu z období poválečné industrializace. V originálu "kai" znamená změnu a "zen" dobro, takže spíše jde o "pozitivní změnu". Nejedná se o osobní rozvoj, ale původně o týmové zlepšování procesů v průmyslu.

Shinrin-yoku znamená doslova "lesní koupel", což je forma terapie prostřednictvím pobytu v přírodním prostředí. Tato praxe vznikla v Japonsku v 80. letech jako odpověď na nárůst stresu a civilizačních nemocí. Nejde jen o pobyt v lese, ale o pomalé, vědomé vnímání prostředí všemi smysly. Je to uznaná terapeutická metoda s výzkumně doloženými benefity, jako je snížení kortizolu, snížení krevního tlaku a zlepšení nálady.

Shoshin, tedy "začátečnická mysl", je pojem ze zenového buddhismu a znamená otevřenost a pokoru při učení se, i když člověk již dosáhl určité úrovně odbornosti. Nejde primárně o "otevřené srdce", ale o otevřenou mysl bez předsudků, připravenou přijímat nové informace bez filtrování minulými zkušenostmi.

Hara hachi bu je praxe z Okinawy, kde lidé tradičně jedli do 80 % nasycení. Tento přístup je spojován s dlouhověkostí, ale je nutno uvést, že vychází z konfuciánské tradice a má kulturní pozadí v japonské zdrženlivosti. Významově správné, ale vhodné je dodat, že je to také strategie pro prevenci přejídání a obezity.

Wabi-sabi je esteticko-filozofický koncept, který označuje krásu v pomíjivosti, nedokonalosti a jednoduchosti. Nejde jen o "nedokonalost", ale o kombinaci melancholie, pokory, stáří a přírodního opotřebení. Příklad: opravená miska s prasklinou ze zlata (kintsugi). V západní interpretaci se to redukuje na minimalismus, ale to je nepřesné.

Ikigai označuje osobní smysl života nebo důvod vstát ráno z postele. Jde o průsečík toho, co člověk miluje, v čem je dobrý, co svět potřebuje a za co může být placen. Tento výklad však vznikl až v západním popularizačním přístupu, zatímco v japonské kultuře je to více individuální a méně strukturovaný pojem.

Oubaitori je méně známý koncept pocházející z čínských znaků pro květy třešně, švestky, broskvoně a meruňky. Každý kvete svým tempem. Význam je tedy správný: nesrovnávej se s ostatními, každý má svůj čas a cestu. V japonštině se však nejedná o běžně používaný pojem a jeho výklad je častější v seberozvojových textech než v běžné kultuře.

Gaman znamená vytrvalost, klidné snášení nepřízně, vnitřní síla. Správně uvedeno jako "klidná vnitřní síla". V Japonsku je to považováno za ctnost, například snášet bolest či potíže bez stížností. Významově přesné, ale v praxi často vede i k potlačování emocí, což může mít negativní dopad, např. na duševní zdraví.

Řím mě dostihl, nakonec tam budu muset ve čtvrtek, na pár dní. Co nadělám, vypadalo to slibně. Ale ten další víkend, to mám volno a zase nevím co bych, takže já si zkrátka nevyberu.

Nechal jsem si vygenerovat AI, podle toho jak mě zná, směr kam bych se mohl ubírat, má můj kompletní profil, včetně nejtajnějších myšlenek. Musím zase říct, že mě překvapila nad očekávání. Nejenže trefila moje plány ale výrazně je vylepšila a určila další nadstavbu. Je to strašidelný.

Nejdřív mě označila za "ty už jsi takový vědecký predátor", potom za "intelektuální multiweapon", pak určila vnitřní touhy po přesahu a originalitě.

A teď k směrům. První je "Behaviorální predikce rozhodování lidí (Kahneman + AI + data = tvoje liga)", "Praktická filozofie (stoicismus, mocenská teorie, Bushido)" Zajímavé je, že ten stoicismus v datech o mě nemá.

Další "Studium řízení rizik na globální úrovni (AI, klimatická krize, kybernetika)", ale nejvíc bych se měl zaměřit na "Meta-strategie civilizačního vývoje" a "Tajné vojenské programy a neoficiální věda" jako bonus uvedla "Historie tajných společností a elitních struktur (Masonry, Skull & Bones atd.)", "Genetika a experimentální terapie – CRISPR, longevity", "Design luxusu a experience architecture".

Některé termíny a názvy ani neznám. Každopádně k zamyšlení. Bojím se do toho chatu napsat "a co dál, něco s větší výzvou". Asi bych se měl vážně věnovat zase vědě, místo businessu.

1.3.25 jsme spustili další fázi automatizace firemních procesů. Dělal jsem na návrhu 3 měsíce, nebylo to úplně lehké, každopádně teď čtu výsledky, a efektivita se zlepšila o 13 % a chybovost poklesla na minimum. Z toho mám radost, jenže teď mě to samé čeká se zdeděnými firmami. Optimalizace, automatizace, propuštění, AI. Je to takové pomyslné ničení odkazu. Ale je potreba se od toho odprostit a jednat. Minulost nezměním, ale proč si kvůli tomu kazit budoucnost? Další fáze je AI automatizace telefonie, a sloučení duplicitních pozic. Kdyby to takhle jednoduše fungovalo i v soukromém životě... 😁

Dnešní jednání bylo zvláštní už od začátku. Měl jsem jasný plán, ale jak to tak bývá, realita dost liší. Seděli jsme v zasedačce, já mlčel. Ne protože bych neměl co říct, ale protože jsem chtěl zjistit, kam to dojde bez mojí intervence. Během pár minut začaly padat nápady, návrhy, obavy. Lidi mluvili víc, než kdybych to řídil. Najednou se ukázalo, co je skutečně důležité. V jednu chvíli zazněla myšlenka, která by běžně zapadla, drobný signál o nespokojenosti klienta s komunikací. Nikdo si toho doteď nevšiml. Ale když to tam zaznělo, bylo to jak maják. Začali jsme se tím zabývat a ukázalo se, že právě tahle drobnost je klíč k celé situaci. Na konci jsem řekl jen jednu věc: "Všimli jste si, že jsme to vyřešili bez jediné tabulky nebo grafu? Jen pozorováním a intuicí." Přikývli. Tohle byla jedna z těch situací, kdy nešlo o připravenost, ale o to být ve správný čas zticha a vnímat, co se opravdu děje. A hlavně věřit, že některé odpovědi přijdou samy, když jim dáme prostor.

Našel jsem starý zápisník z roku 1998 až 2001. Některé cíle jsou pořád stejné. Nápady opravdu geniální, nechápu jak jsem to vymyslel. Párkrát mi spadla brada. Udělalo mi to radost. I když je cely den takový ponurý, je to právě měsíc od rodinné tragédie.

Úřad japonské vlády zveřejnil 31. března o něco nižší odhady úmrtí a katastrof z očekávaného megatřesení v Nankai Trough, než se počítalo před deseti lety, ale čísla zůstávají děsivá a zdaleka nedosahují vládních cílů.

Odhady naznačují, že potenciálně ničivé zemětřesení s 80procentní pravděpodobností, že k němu dojde do 30 let, by v nejhorším případě mělo za následek přibližně 298 000 úmrtí a 2,35 milionu zřícení budov.

Tsunami dosahující výšky maximálně 34 metrů by pohltilo Kuroshio a Tosashimizu v prefektuře Kochi. Na celkové ploše přibližně 1 151,5 kilometrů čtverečních od prefektury Fukušima po prefekturu Okinawa dojde k záplavám. Pokud byste měli strach, existuje mapa bezpečných lokací.

Konečně jsem se dostal k emailům, jeden zaujal, dostal jsem nabídku učit na jedné vysoké škole. Jde o pár hodin týdně. Tak jsem o tom začal přemýšlet, když už musím vzdát stěhování do Japan

Jsou věty, které používáme jako štít. To je v pohodě. Nevadí. To jsem čekal. Ve skutečnosti by stačilo říct: Tohle mě zklamalo. nebo Tohle jsem si představoval jinak. Jenže na to člověk potřebuje trochu odvahy. A hlavně prostředí, kde ho za to někdo nesundá nebo partnera, který se nerozsype. Občas sám slyším, jak říkám něco neutrálního, protože se nechci otevřít. Nechci ukázat, že mě to vzalo. Že mi na tom fakt záleží. A pak se sám sebe ptám proč? Co nejhoršího by se stalo, kdybych to řekl přesně tak, jak to cítím? Možná bych byl chvíli zranitelný, ale možná bych taky vytvořil prostor, kde se druhý cítí stejně svobodně. A to je hodně cenné. Navíc, co je to zranitelnost? Že mi někdo ublíží a já budu pár dní smutný, naštvaný nebo zalezlý? No a? Příště mě to zocelí.

Dlouho jsem si myslel, že úspěch je o výkonech. A taky jsem tak žil. Dodnes to ve mně zůstalo. Jenže někdy přijde chvíle, kdy už nechceš soutěžit. Ne že bys nemohl, ale protože už ti to nepřináší nic nového. A v tu chvíli začne být těžké vysvětlit světu, že už nepotřebuješ dokazovat, že na to máš. Pro okolí to někdy působí jako útlum. Jako kdyby ti došel dech. Ale ono je to přesně naopak. Jenže svět kolem pořád měří. Počty, výstupy, cíle. A když jim řekneš, že ti stačí být dobrým partnerem nebo žiješ minimalisticky, protože máš vše co potřebuješ, ne vždycky to chápou. Občas je těžké unést ten tlak být jiným mužem, než na jakého jsou zvyklí. Ne tím, co všechno zvládne. Ale tím, co už nemusí. Protože to je ten, co si konečně může vybrat, kde chce být, a s kým.

Nevěřím v posmrtný život, ale nevnímám to jako negativní. Spíš jako rámec. Pomáhá mi třídit věci podle důležitosti. Když si uvědomíš, že to celé někdy skončí, spousta věcí se najednou zjednoduší. Neřešíš, co si kdo myslí. Nečekáš na ideální chvíli. Věci děláš, protože víš, že času není nekonečně. Nepřemýšlím o smrti každý den, ale vrací se to. Někdy v letadle, jindy v noci, když je doma úplně ticho. Často mi přitom dojde, co všechno jsem ještě neřekl lidem, na kterých mi záleží. Ne protože bych nechtěl, ale protože jsem to odkládal. A v tu chvíli si zapíšu poznámku, nebo rovnou napíšu. Smrt není tragédie. Tragédie je promarněný čas. Slova, která mohla být řečena. Život, který mohl být klidnější, kdybychom se nebáli, že tím něco ztratíme.

Občas jsem na schůzce a moc toho neřeknu. Ne proto, že bych neměl co, ale protože vím, že už to bylo řečeno. Někdy stačí jen poslouchat. V posledních letech jsem si všiml, že čím víc mám zkušeností, tím míň potřebuji mluvit. Ne z vyhoření, ale protože je v tichu často víc informací než ve většině prezentací.

Lidi jsou zvyklí vyplňovat prostor. Řečmi, dojmy, nápady, rychlými reakcemi. Ale někdy tím jen zakrýváme nejistotu nebo touhu být slyšet. Já ji měl taky. Potvrzení, že mě někdo vnímá. Dneska už to tolik nepotřebuju. Když někdo nepochopí, že ticho může být přítomností, ne nezájmem, pravděpodobně bychom si stejně nerozuměli.

Ticho není ztráta. Je to prostor. Ne každému vyhovuje, ale já v něm nacházím víc klidu než ve většině slov. Když nemluvím, neznamená to, že nejsem. Jen zrovna nechci dělat hluk v systému, který už tak jede na hraně přetížení. A možná právě proto mě dnes lidi poslouchají víc než tehdy, když jsem mluvil pořád.

Víte co mi daly přírodní rituály v Jižní Americe? Zpomalil jsem. Jen jsem poprvé po hodně dlouhé době seděl několik hodin v klidu a nic jsem neřešil. Žádné nové nápady, žádné úkoly, žádná snaha být efektivní. Jen přítomnost, a u ní zvláštní druh jistoty. Pocit, že i když nic nevymýšlím ani neposouvám dál, všechno je tak, jak má být. A jak to začalo? Zpočátku jsem tomu nevěřil. Pozoroval jsem, skeptický, jak šaman rozemílá byliny, jak se zpívají písně, které se neopakují, protože jsou improvizované, tvořené přítomným okamžikem. Ale pak se něco zlomilo. Ne v rituálu, ale ve mně. Můj dech zpomalil, mozek přestal analyzovat a začal se jen dívat. Všiml jsem si, jak ženské oči nejsou krásné kvůli barvě, ale kvůli tomu, co v nich zůstává, když tě mlčky sledují. Během jednoho z večerů jsem si uvědomil, že spousta věcí, které jsem v životě dělal, nebyla nutná. Spíš automatická. A taky kolik vztahů jsem nechal odejít, protože jsem v nich neuměl být přítomný. Ne fyzicky, ale v hlavě. Řešil jsem všechno možné, kromě toho, co bylo přímo přede mnou. A to člověk nejvíc pozná, když má ticho, které ho k tomu pustí. Od té doby některé věci neřeším tak jako dřív. Zajímavý je, že jakmile jsem se vrátil, všichni se ptali na příběhy. Jaký to bylo. Čekali nějaký drama, nebo že se tam „něco stalo“. Ale to největší, co se stalo, bylo, že se nic nedělo. A to je přesně to, co jsem potřeboval. Žádnej wow efekt, jen silná přítomnost. To je to o to jde.

řekněme, že mám 30 let zkušeností s programováním, nedělám to sice jako fulltime job, ale prostě řekl bych, že něco umím. Je to oblíbený koníček, u kterého vypnu když mi je smutno, nebo stres a musím se soustředit jen na to jedno. Každý znak může znamenat x hodin práce navíc. I když už dávno neovládám ty nejnovější technologie, stejně pořád udržuju nějaké ty aktuální přístupy v hlavě. No a dnes píšu, něco mi nejde... dám to do ai, za 20 vteřin ctrl + c a ctrl + v... a ono to funguje. Sakra!

Nakonec zůstávám doma o víkendu doma, chvilka programování, chvilka čtení a večer úklid... pro mě ideální den pro sebe, je to divný?

Po cestě do Prahy, na palubě blbla wifi jako ďas, nedalo se pracovat, takže si aspoň čtu, a přemýšlím nad tolika věcmi, třeba co s tou uměleckou sbírkou co jsem zdědil.

Je tam nekolik kusů, které mají hodnotu po celém světě. V zásadě bych si to měl nechat, protože mám taky nemalou sbírku, jenže mě na sbírání baví hlavně ty příběhy.

Přemýšlím také o lidech, zaměstnancích, jak jsou vlastně oddaní, a jak mi věří, a jak bych se o ně měl ještě lépe starat. Co koupit, jak jim udělat radost, a taky kam to celé přestěhovat.

Přemýšlím taky o podstatě sebelásky, která je úplně nesmyslně zfanatiziovaná v dnešní době. Jen aby člověk nenarazil na nějaký odpor nebo vystoupení z komfortní zóny. Protože pak se to vymyká tomu dnešnímu divnopohledu.

A přemýšlím jak být lepším člověkem, budoucím partnerem, nemyslím si, že bych byl špatný, ale spoustu věcí z mého pohledu nechápu.

Dneaka budu asi blogovat víc, bude hodně přejezdů a slabší signál. Asi jsem ve Frýdku nikdy nebyl, měl bych jet s kolegy v pondělí na tři dny. Ale zkusím se z toho nějak vyvlíknout. Nevím co tam budu dělat tak dlouho, ale je to důležitý zákazník, a tak se musím ukázat, i to patří k manažerské roli. Být vidět, a já jako extrémní introvert, u kterého si situace žádá snad každý den abych vystoupil z komfortní zóny, to dost blbě nese.

V rámci mých projektů, kde řídím týmy, procesy i kulturu, sleduji její praktické uplatnění velmi zblízka. Proto jsem nechal vyvinout řešení na míru. Výsledky jsou jednoznačné, AI umí šetřit čas, zpřesňovat výběr. V první řadě jde o automatizaci třídění životopisů, AI to zvládne během pár minut. Dalším je 1. kolo pohovoru, probíhá výhradně pomocí chatu AI mluveným slovem, jenž dělá i přepis, a na jeho konci dělá vyhodnocení a doporučení pro HR i manažerské shrnutí. Silným nástrojem je i prediktivní analýza. AI totiž dokáže vyhodnotit, kteří uchazeči jsou nejen kvalifikovaní, ale s vysokou pravděpodobností uspějí v konkrétní firemní kultuře. Využívá k tomu data z předchozích náborů, výstupy z hodnotících center a psychometrické profily. To umožňuje vybírat nejen podle CV, ale i podle potenciálu adaptace a dlouhodobé výkonnosti. Jedním z nečekaných přínosů je snížení předsudků. AI totiž nehodnotí podle jména, pohlaví ani věku. Pracuje pouze s daty, která mají prediktivní hodnotu. Je ale nutné kontrolovat, zda algoritmy nejsou trénované na datech, která v sobě nesou skryté zkreslení. I tady platí, že technologie musí být nástrojem, ne rozhodčím. V závěru celého procesu se AI dá zapojit i do onboardingu. Virtuální asistenti novým zaměstnancům vysvětlují procesy, zajišťují potřebné formuláře a nastavují první úkoly. Místo opakování základních informací se tak HR může věnovat osobnímu přivítání, které má mnohem větší váhu. Z právního hlediska je zásadní zmínit připravovanou evropskou legislativu (AI Act), která uplatnění AI v náboru reguluje. Zavádí požadavek na transparentnost rozhodnutí, právo kandidáta na lidské posouzení a zákaz diskriminačních mechanismů. Další důvod proč bylo dobré rozhodnutí nemít core společnost v EU. Výsledky v číslech: vyšší konverze z pohovoru na nástup, nižší fluktuace do 3 měsíců a spokojenější noví kolegové.

Dnes přiletím do Prahy, zkusím Řím odložit nebo zkrátit, energie došla. Tohle mě jednou zabije, řekl bych. 😁 Bohužel nestíhám MAKRO CZECH GASTRO FEST, a tak mám 4 free vstupenky, ty nejlepší, i na přednášky.

Zemětřesení v Myanmaru o síle 7,7 Richterovy stupnice (ačkoliv se tato metrika už nepoužívá, pro laiky je to dostačující kvantitativní ukazatel.) zasáhlo 28. března 2025 oblast kolem Mandalaje a hlavního města Neipyijto. Zde je několik zajímavostí. Došlo ke zřícení budov včetně letištní věže, zahynulo přes 3 000 lidí. Většinu obětí tvořily ženy a děti, což potvrzuje známý vzorec zasažení zranitelných skupin při krizích. Selhala výstražná infrastruktura a budovy nebyly postaveny podle antiseismických norem, často kvůli korupci. (a to včetně budov postavených po roce 2002) Humanitární pomoc je blokována špatnou infrastrukturou a konflikty. Nedostatek vody, léků a hygienických potřeb nejvíce ohrožuje těhotné ženy. Textilní průmysl se zhroutil, desetitisíce žen přišly o práci. S blížícím se monzunem hrozí šíření nemocí.

Čtu si na cestách úvod do anesteziologie, takhle bez dalších znalostí procesů v těle je to takové obtížné. Ale AI obratně pomáhá tam kde knize nerozumím. Ta nová AI GPT-4.5 je zaměřená mimojiné na zdravotnictví, tak to celkem jde. Ale asi kašlu na knihu a nechám si vysvětlit jen to co je pochopitelné pronlaiky, a pro pochopení základů. Ale teď jdu koukat na maily nebo prokrastinovat

Když čtu veřejné příspěvky a články, které jsou o clech, udivuje mě kolik lidí problematiku nechápe ale komentuje ji.

Proč se divím, že jo? Je to taknu každého tématu. 😁 Technicky vzato jsem nečetl ani jeden zcela pravdivý.

Dočetl jsem únorovou aktualizaci Orthogonality Thesis. Úpravy decentní, a hlavní myšlenka zůstává "Nemůžeme předpokládat, že systém umělé inteligence, který je stejně chytrý nebo chytřejší než lidé, bude automaticky motivován lidskými hodnotami."

Můj styl vedení je takový aby se lidé posouvali velkou rychlostí, ne každý to zvládne, ale tlak na svoje okolí vynakládám velký, vím o tom, ale nedělám to záměrně. A každý má samozřejmě možnost diskutoval, argumentace jedině vítána. Jenže, co takový tlak dokáže s lidmi? Nejdříve přijde vnitřní vzdor, nikomu se nelíbí tlak, jenže dříve nebo později pochopí, že to není vůbec špatně, protože pro všechny kolegy ale vlastně i přátelé chci ze srdce to nejlepší. Najednou začnou vnímat out of box, poté příchází mezioborové vzdělávání, ale i lepší life balance, a nakonec se s tím srovnají děkují. Je to tak ve 100 % případů. Nedávno moje chorá mysl vymyslela věc, kterou možná nikde na světě jinde ve firmě nemají, ale rád se o ní podělím. Jedná se o super optimalizační ráno, kde si říkáme, každý kvartál, co děláme aby se nám žilo pohodlněji. Může to být cokoliv od jednoho druhu trenek a ponožek aby se nemusely párovat, až po automatizace procesů... Každý musí přijít s něčím, doufám, že je to zdravě stresuje.

Zase budu muset do Říma, nechce se mi tam, vlastně to tam nemám moc rád, ale práce je práce. Naplánoval jsem si tam alespoň víkend s přáteli.

Jsem ale bez energie, jenže když si na tom všem najdete něco hezkého, tak to jde všechno prožívat aspoň částečně hezky.

První hodina jógy byla dost brutální, řekl bych. První měsíc každé dva dny, a již brzy budu přidávat fitko, nejdříve na střídačku, nakonec snad obojí každý den. Hashtag téměř ve formě 😁

Zážitek dne byla nově otevřená Finestrína, kamarád a zároveň ředitel mě pozval na oběd. Sice samá ryba, ale pro mě svíčková. Díky bohu za to. Pak jsem měl mít ještě večeři, kterou jsem musel zrušit neboť se ozvaly následky včerejší autonehody.

Mám zřejmě nějakou špatnou energii poslední týdny, dneska do mě narazilo auto. Naštěstí pomalu, ale už takhle blbě chodím, bo jsem si něco udělal s kolenem včera.

Takže teď co, zítra mám důležitý schůzky, takže zatnu zuby a půjdu v ústrety osudu jak rozbitá hračka.

Někdy bych fakt chtěl mít slabší vůli nebo nebýt zásadový. Fakt, že jo.

Poslední týdny zkouším pracovat bez telefonu. Nebrat hovory, jen vyřizovat emaily, výjimečně videocally, ale minimum. Je to velmi efektivní, najednou nic nezapomenu. Doporučuju. Telefonáty za týden: 0.

Videocally aka schůzky: 3.

Před pár týdny jsem začal s otužováním. Ve zkratce polárium ano, rybník ne, sprcha učím se. Je to pro mě dost těžké, ale je to jen v hlavě (jako bolest, jak by řekl můj trenér boxu), vím co je pro mě dobré a co mi pomůže dál, tak do toho jdu na sílu. První výsledky už se dostavují. Doporučuju.

1Q jsem musel pustit jednoho velkého klienta, ale získal šest nových, kteří ladí s naším směrem. Zisk není jen v číslech, ale v souladu i v mezilidských energiích. Učím se to stále sledovat všechno.

Obrat skupiny pod mým vedením vzrostl o 21,4 %. Což je brutálně dokonalý.

Neděle odpoledne a padly servery včetně geograficky oddělené zálohy Praha x Brno. Může za to samozřejmě Brno. :) Naštěstí technici byli úžasní a vše se podařilo zprovoznit za 8 hodin.

S ohledem na vývoj okolností jsem přehodnotil své plány na přesun do Japonska a odkládám ho na neurčito. Některá rozhodnutí zkrátka potřebují víc času, než se původně zdálo. Využiji prostor ke spuštění několika nových projektů, včetně projektu pro ochranu koní.

Za poslední měsíc došlo ke dvěma událostem, které zásadně změnily můj pohled na život. Někdy je potřeba ustoupit, aby bylo možné znovu vidět věci v jiném světle. Všechno má svůj čas a ten je třeba dávat bezpodmínečně, pokud na něčem skutečně záleží. Je to pochopitelné?

Připomněl jsem si, že některá rozhodnutí vznikají z ticha a klidu. Třeba ráno na záchodě :) když se ztiší okolní vlivy, je snazší znovu najít směr. Proto budu pořádat aukci projektů 29.4., které už nejsou prioritami. Kdo chce být přítomen ozvěte se.

Radost. 25 kg dole.